Jaký je rozdíl mezi křesťanským zdravotnickým pracovníkem a pracovníkem, který není věřící? Jak vlastně naše víra ovlivňuje naši práci? Zde je několik myšlenek, možná by vás napadly i další…
- Naše práce se vyznačuje láskou. Ve vztahu k pacientům, ale i ke kolegům a spolupracovníkům ztělesňujeme princip lásky. Jsme podněcováni k tomu, abychom reagovali na potřeby lidí kolem nás stejnými pohnutkami, jaké měl náš Pán.
- Stejná láska nás bude také pohánět k profesionální dokonalosti. Technické mistrovství, sledování nejnovějšího vývoje, snaha získat nejnovější vybavení atd. V duchu Kol 3,23 „Ať děláte cokoli, pracujte na tom celým svým srdcem, jako byste pracovali pro Pána, ne pro lidi“. Odvádíme co nejlepší práci, jako bychom jednali se samotným Pánem.
- Nezaměřujeme se pouze na špičkovou medicínu, ale neváháme věnovat se i časově mnohem náročnější a méně okouzlující práci, jakou je výuka základních hygienických zásad, zdravotní výchova, prevence.
- Pracujeme a zároveň rozpoznáváme Kristovu tvář v těch, kterým sloužíme. V Matoušově evangeliu 25, 37-40 Kristus říká: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří, pro mne jste udělali.“
- Jednáme s celým člověkem, hledáme uzdravení pro jeho tělo, duši i ducha (1 Tes 5, 23). To znamená, že se nebojíme ponořit do osobní a duchovní sféry, pokud právě tato oblast potřebuje uzdravení. Nesdílíme pouze medicínu, ale také evangelium.
- Součástí našeho arzenálu je nejen naše černá taška, ale také modlitba a duchovní dary. Modlíme se za naše pacienty a také s nimi, kdykoli je to možné. Jsme ostražití, aby nemoc neměla duchovní nebo osobní kořeny, v takovém případě nás Duch může vést ke slovu moudrosti nebo rozlišování či vyhánění duchů. Můžeme očekávat, že Bůh bude nadpřirozeně působit.
- Pro každého, komu sloužíme, jsme připraveni udělat „míli navíc“. Udělat i tu malou drobnost navíc, díky níž si lidé mohou uvědomit, kdo stojí za naší službou.
- Naše práce je zároveň naší službou: Nemocnice je místem, kde se setkáváme s lidmi v době, kdy jsou nejzranitelnější a nejpotřebnější. Je výsadou, že můžeme v tomto okamžiku vstoupit do jejich života a působit jako uzdravující kanál pro Pánovo působení.
- Díváme-li se na Kristův příklad, poučme se od těch, s nimiž trávil svůj čas, tj. s vyděděnci společnosti. Dnes můžeme následovat jeho příkladu a věnovat se pacientům obtížným, nevděčným, temperamentním, nebo i těm, kteří si nemohou dovolit léčbu.
- Snažíme se být slepí k rozdělením, kterých se okolní společnost stále drží. Cizímu člověku poskytneme stejné ošetření jako členům vlastní rodiny, stejné ošetření bohatému jako chudému pacientovi.
- Uděláme si čas na to, abychom naslouchali. Naším cílem je navázat s člověkem kontakt a vyslechnout skutečné potíže, nikoli co nejrychleji projít pacienty a vypsat výkony.
- Přinášíme také porozumění pro umírání, které není sekulární přístup postrádá. Jeden z hospicových kaplanů popsal svou práci jako naslouchání lidem tak, aby byli schopni vynést na světlo nevyřešené problémy ve svém životě, rozšířit a přijmout odpuštění, smířit se s Bohem a zemřít s vědomím jeho přítomnosti.
- „Dokonalá láska zahání strach“ (1 Jan 4,18). Nejsme ochromeni strachem z nepohodlí, z finanční nejistoty atd, který druhé svazuje v jejich praxi: jsme osvobozeni Kristovou láskou, abychom sloužili všude tam, kam nás On vede, všude tam, kde jsou potřeby.
- Za tím vším se skrývá jeden důležitý bod: každý pracovník v nemocnici potřebuje mít hlubokou a silnou individuální víru a sdílet ji ve společném modlitebním životě. Tam, kde se sejde skupina věřících, aby se se společným záměrem modlila a naslouchala Bohu jako společenství, může Pán dělat zázraky.
John Attia
(Dr. Attia je Egypťan, který se narodil a vyrostl v Kanadě, v současnosti působíjako lékař v Ontariu. Podle webu Christian Medical Fellowship zpracoval-df)