Vložil/a admin, So, 14/02/2009 - 08:50
Posted in
Moderní lékařská věda stojí na rozpacích před slovem „utrpení“. Jakoby tento pojem náležel
spíše do sféry „laického“, „nepřesného“ a proto „ nevědeckého“ jazyka. Lékař je od začátku
své profesní přípravy veden k tomu, aby ke každé nemoci přistupoval jako k problému,
u něhož je třeba objasnit příčinu a poté tuto příčinu odstranit nebo alespoň ovlivnit. Lékaři
mají proto rádi nemoci, které mají ovlivnitelné, tedy “ řešitelné“ příčiny. Ke komplexnímu
prožitku utrpení lékař obvykle přistupuje tak, že se jej snaží rozložit na jednotlivé stavební
kameny a ty potom odděleně ovlivňovat.
§ Tělesné aspekty utrpení se takto dají rozdělit na problém bolesti, celkové tělesné slabosti,
dušnosti, ztráty chuti k jídlu, nevolnosti atd.
§ Strádání v oblasti psychické lze odděleně vnímat jako úzkost, strach, depresi někdy
zmatenost a zastření mysli.
§ Sociální „utrpení“ může mít podobu nedostatku finančních prostředků-chudoby, ale také
izolace, ztráty sociálních rolí, konfliktních vztahů s nejbližšími v rodině a mezi příteli atd.
§ Duchovní „utrpení“ mívá podobu ztráty pevné půdy pod nohama, ztráty smyslu života,
ztráty naděje, pocitu neodčinitelné a neodpustitelní viny, strachu ze smrti, strachu z toho,
„co bude potom“.
U každého člověka-pacienta jsou jednotlivé komponenty zastoupeny v různé míře, v různé
intenzitě. Některé mohou samozřejmě zcela chybět, jiné jsou vyjádřeny velmi výrazně.
Velkým rizikem takového analytického přístupu k potížím pacienta je určitá, často
velmi výrazná redukce pacientova utrpení právě na ty oblasti, ve kterých si daný
zdravotník připadá kvalifikovaný. Pacient je často podrobně vyšetřován a léčen pro bolest
nebo nechutenství, protože se lékař domnívá, že tyto symptomu budou jistě tím
nejvýznamnějším zdrojem utrpení. Přitom zůstává zcela nepovšimnuta např. oblast
psychického či duchovního strádání. Lékař je přesvědčen, že do těchto sfér mu nepřísluší
vstupovat, na to že jsou jiní odborníci (psycholog, psychoterapeut, duchovní), v horším
případě je zdravotník vnímá jako pouhou „psychickou nástavbu“. Tímto označením je často
vyjádřeno lékařovo přesvědčení, že bolest není reálná a že pacientovy stesky je třeba brát
„s rezervou“. V situaci pokročilého onemocnění, na konci života, mívá utrpení obvykle
všechny uvedené složky a tyto jsou navzájem velmi silně provázány. Bolest je silně
ovlivňována psychickým stavem a duchovním stavem. Snaha lékařů tuto bolest zmírnit pouze
kombinací analgetik nebývá obvykle úspěšná, pokud současně společně s pacientem nehledají
řešení a cesty ke zmírnění utrpení v oblasti duševní a duchovní. Člověk-pacient představuje
jednotu tělesných duševních a duchovních aspektů. Ve všech těchto oblastech může strádat.
Tyto vzájemné souvislosti jsou lékařům i sestrám všeobecně známé, přesto se na ně
v každodenní praxi v nemocnicích a LDN často zapomíná. Jako bychom se zapomněli na
trpícího pacienta dívat jako na člověka a máme stále více tendenci něm vidět pouze nositele
určité choroby popřípadě určité orgánové poruchy.
V situaci pokročilého onemocnění, v situaci blízkosti konce života se otázka utrpení staví se
zvláštní naléhavostí. Nevyléčitelně nemocný člověk má před sebou krátký čas (někdy měsíce,
někdy týdny a dny). Svým kvalifikovaným přístupem mohou zdravotníci do značné míry
ovlivnit, jaké tyto poslední týdny a dny budou. Jestli bude závěr života probíhat ve znamení
bolesti, úzkosti a opuštěnosti anebo zda budou tělesné obtíže zmírněny do té míry, že nebudou
muset být hlavním tématem konečná fáze života. Těžce nemocnému člověku pak zbývá
prostor a příležitost v závěru života ještě dokončit některé podstatné hluboce lidské úkoly
(přijetí nezměnitelné situace, které je však něco jiného než rezignace, smíření s lidmi a
s Bohem, odpuštění...). Tak chápu roli paliativní medicíny: kvalifikovaně mírnit tělesné
projevy a symptomy pokročilého onemocnění, jakoby z pozadí pacienta psychicky a
duchovně podpírat a tak aby svým originálním způsobem, s pomocí a ve společnosti svých
blízkých „ustál“ konec svého života. Paliativní medicína nezbaví umírání a smrt její
tragičnosti (př. smrt mladé matky 3 malých dětí), přesto může přispět k tomu, aby navzdory
této tragičnosti byl konec života pro všechny zúčastněné smysl dávající a svým způsobem i
nadějnou zkušeností.
Paliativní medicína bývá definována jako... „komplexní léčba a péče o pacienta, který trpí
pokročilým nevyléčitelným, progredujícím onemocněním. Prognóza přežití pacienta je krátká
a cílem veškeré léčby a péče by mělo být udržení co nejlepší kvality života“. Koncept
paliativní péče nepřichází s nějakými neslýchanými převratnými novinkami. Spíše znovu
objevuje a připomíná v moderní medicíně téměř zapomenutý pohled na člověka jako na
smrtelného, utrpení vystaveného tvora, který je však až do konce obdařen zvláštní důstojností.
MUDr. Ondřej Sláma
Ambulance paliativní medicíny při OLB
Fakultní nemocnice Brno
oslama@fnbrno.cz
