Úcta k životu

Kdy vlastně začíná život člověka? Je to v momentě, kdy začíná pulzovat primitivní srdce v zárodku, nebo v okamžiku, kdy se objevují první známky elektrické činnosti mozku? Nebo je to v době, kdy matka začíná vnímat pohyby plodu – tedy někde v polovině těhotenství; či v období, kdy plod je již schopen samostatného života? Nebo je to až při jeho narození?

Nový život začíná oplodněním

Současné poznatky moderní biologie a medicíny ukazují, že začátek nového života je nutno hledat hned v momentě oplodnění, kdy dochází ke splynutí dvou pohlavních buněk – vajíčka a spermie. Oplodněné vajíčko, které se odborně jmenuje zygota, obsahuje jedinečnou a neopakovatelnou kombinaci mateřské a otcovské genetické informace a je začátkem vzniku neopakovatelného lidského jedince. Od tohoto momentu každý další krok vývoje směřuje k formování nového lidského organizmu.

Stručný přehled vývoje

Celý vývoj zárodku je v dalším období spojitý, jedna fáze navazuje na druhou podle přesného harmonogramu s cílem postupného utváření a dozrávání všech orgánů a částí lidského těla. Kolem 6-7. dne dochází k uhnízdění vyvíjejícího se vajíčka do výstelky dělohy. Po 2 týdnech již hovoříme o zárodku neboli embryu. Zhruba 17. den vývoje se začínají objevovat krevní buňky a den později se vytvářejí základy primitivního srdce, které kolem 24. dne začíná pulzovat.

Od poloviny 3. týdne lze pozorovat také velmi intenzivní vývoj centrální nervové soustavy. Vývoj mozku a míchy vůbec poznamenává vývoj lidského zárodku velmi zásadním způsobem, což se odráží kromě jiného v tom, jak lidský zárodek vypadá. Rozvíjející se nervová soustava koordinuje již v těchto časných stadiích rozvoj zbytku zárodku a dochází k postupnému propojování nervové tkáně s ostatními částmi těla. V 6 týdnech se tak objevují pohyby svalů, i když zdaleka ještě nejsou vnímány. 43. den lze zaznamenat elektrickou činnost mozku, která vzniká jako součet elektrických impulsů, jež vytvářejí jednotlivé nervové buňky.

V 11. týdnu se objevuje velmi typický znak pro lidský plod, totiž sání prstu. Ve 12. týdnu jsou přítomny kompletní základy struktury mozku, objevují se polykací pohyby a z plodu se stává „vnímající a pohybující se bytost“, jak uvádí Arnold  Gesell, jeden z odborníků na nitroděložní vývoj. Úvahy o eventuálních psychických procesech v mozku nenarozeného dítěte jsou a zřejmě i dlouhodobě zůstanou v oblasti neověřených hypotéz a domněnek.

 Kolem 16. týdne matka začíná vnímat pohyby plodu a při přiložení sluchátka k bříšku nastávající matky můžeme uslyšet tlukot srdce plodu. 28. týden těhotenství je v současné době považován za hranici pro přežití plodu při předčasném porodu. Moderní technologie však posunuje tuto hranici ještě níže, i když někdy s rozporuplnými výsledky, a to až k 24. týdnu těhotenství.

Má lidský zárodek pozůstalosti od nižších živočichů?

Lidský zárodek je od samého začátku lidský a neprochází vývojovými stadií nižších forem živočichů. V roce 1866 formuloval Ernst Haeckel tzv. biogenetické pravidlo, jinak také označováno jako zákon rekapitulace a tvrdil, že člověk ve svém nitroděložním vývoji prochází některými stupni vývoje, které odpovídají nižším živočichům jako ryby, plazi apod. U člověka se tak údajně mají objevovat některé orgány nebo části těla, které jsou typické pro méně vyvinuté organizmy. Podle toho má mít lidské embryo v určité fázi vývoje např. žábra, ocas a jiné součásti, které postupně zanikají. Tento pohled má samozřejmě i dopad do etické oblasti. Když totiž vyvíjející se zárodek není ještě plně lidským tvorem, pak ukončení jeho vývoje nepředstavuje zásadní problém.

Celá tato myšlenka vznikla na základě snahy najít podpůrné argumenty pro evoluční teorii, vytvořenou v první polovině 19. století Darwinem. Haeckel tak tvrdil, že při vývoji jednotlivce dochází k rychlému zopakování (rekapitulaci) některých stadií, kterými prošel ve svém vývoji celý druh. Dnešní poznatky o vývoji lidského zárodku však ukazují na neudržitelnost takových názorů. Haeckel měl ve své době velmi omezené možnosti výzkumu, neznal moderní techniky barvení tkaní a jeho názory byly spíše výplodem fantazie ovlivněné snahou podpořit evoluční teorii, než výsledkem skutečného bádání.

 Profesor lidské embryologie E. Blechschmidt na univerzitě v německém Göttingen formuloval na základě poznatků moderní embryologie tzv. zákon zachování individuality. Na základě pečlivého studia zárodku člověka v různých stadiích tvrdí, že lidský plod je a zůstává od úplného začátku  přes všechny etapy svého vývoje lidský. To, co na první pohled vypadá jako žábra a ocas, jsou projevy enormního růstu mozku a míchy v časných stadiích vývoje plodu. V důsledku toho dochází k ohnutí plodu v oblasti hlavy a šije směrem dopředu, což vytváří charakteristické záhyby, které vzdáleně mohou připomínat žábra (obr. 1.). Rychle rostoucí mícha opouští základy pro páteř a vytváří zdání přítomnosti ocasu (obr. 2.). V obou případech však nejde o nějaké zvířecí pozůstalosti, ale o typicky lidské struktury.

Lidský plod tedy není nějakým shlukem buněk, ale od začátku vysoce organizovaná struktura, při jejímž vývoji se uplatňuje rychle se rozvíjející nervová tkáň. Vývoj celého zárodku směřuje od samého začátku pevně k vytvoření neopakovatelné lidské  bytosti.

Kdy na životě záleží?

Zatímco odpověď na otázku, kdy začíná lidský život, dává biologie a medicína, při hledání odpovědi na druhý problém – kdy na životě opravdu záleží a kdy má život hodnotu, se musíme obrátit do jiné sféry. Bude záležet především na tom, jaký pohled na člověka v této oblasti uplatníme.

Hodnota člověk

Bible, Boží slovo nám zjevuje, že člověk je stvořen k Božímu obrazu (Gen. 1,26-27). Hodnota člověka tedy není dána člověkem samotným, nýbrž je odvozena od Stvořitele, k jehož obrazu byl stvořen. Nemáme hodnotu proto, že jsme si ji určili v nějaké pomyslné aukční síni, ale proto, že jsme byli stvořeni samotným Bohem. Je to Bůh, který drží tajemství stvoření člověka, tedy záhadné a nenapodobitelné spojení hmoty s Božím dechem života ve svých rukou. Z tohoto důvodu má také jenom On právo disponovat naším životem podle své vůle.

Hodnota člověka z tohoto pohledu není závislá na okolnostech, či situaci, ve které se zrovna nachází. Je stejná před narozením, po celou dobu života až do stáří a to nezávisle na aktuálních schopnostech či kvalitě života, kterými člověk v dané chvíli disponuje. Od tohoto pohledu, který vychází z absolutní hodnoty dané Stvořitelem, se odlišuje pohled z perspektivy tzv. situační etiky. Podle tohoto názoru se hodnota člověka mění podle životní situace v závislosti na aktuálních schopnostech a kvalitě života. Hodnota je relativně nízká v době nitroděložního života, pak stoupá po narození a dosahuje maxima v období produktivního věku a opět klesá s přibývajícími léty a nastupujícím stářím (viz obr. 3.). Je dobře si uvědomit tento základní rozdíl v pohledu na hodnotu člověka, protože i v křesťanských kruzích se občas setkáváme s názory, které jsou ovlivněné situační etikou. Naši hodnotu si však neurčujeme my sami, ale Bůh, který nás stvořil.

Osoba nenarozeného dítěte

O této otázce bychom opět mohli pouze spekulovat, kdyby nám Boží slovo neodhalilo, jakým způsobem Bůh jedná s člověkem. Z mnoha míst Božího slova vyplývá, že Bůh vidí život člověka od momentu zplození až do smrti spojitě a že s ním takto jedná. Svědčí o tom například osobní zájmena a jména, která se k osobě ještě nenarozeného člověka vztahují. Např. starozákonní Jób při svém utrpení říká: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: »Je počat muž.«“ (Job 3,3). Den početí a narození jsou v Božích očích spojité události. Již od samého početí se hovoří o muži.

Žalmista David mluví o identitě člověka již před jeho narozením: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.“ (Ž. 139,13.15). Tkáně našeho těla byly „utkány“ samotným Hospodinem a On nás zná již od prvního dne naší existence v podobě zárodku.

Bůh také jedná s člověkem již od početí. Podle Božího slova mnoho Božích služebníků bylo povoláno již před svým narozením. Prorok Izajáš píše: „Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno“ (Iz. 49,1). Také o Samsonovi čteme, že byl „od mateřského života až do dne své smrti Boží zasvěcenec“ (Soud. 13,7). O proroku Jeremiášovi je napsáno: „… dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer. 1,5). Zachariáš, otec Jana Křtitele obdržel od anděla zaslíbení, že jeho syn „už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým“ (Luk 1,15).

Morální zodpovědnost člověka vůči Bohu začíná od početí. Žalmista David vyznává: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž. 51,7). Bůh vnímá a počítá hříšnost člověka již od početí.

Akt Božího vyvolení se odehrává již před narozením. Apoštol Pavel vyznává, že byl vyvolen „už v těle své matky“ a povolán milostí (Gal 1,15). Je dobře si při tom uvědomit, že kritéria Božího vyvolení jsou diametrálně odlišná od těch lidských. To, co by člověk zatratil nebo odstranil, to si zrovna Bůh vyvoluje. Ap. Pavel popisuje Boží kritéria vyvolení křesťanům v Korintu takto: „… a co je slabé vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“ (1. Kor. 1,27).

Boží slovo vnímá osobu člověka spojitě od dne jeho početí až do smrti a poskytuje nám mnohá svědectví o tom, že Bůh jedná s člověkem jako s osobou již od početí.

Umělé ukončení těhotenství

Co vyplývá z výše uvedených skutečností pro praktické jednání člověka? Lidský život je hoden ochrany již od početí. Nemáme morální právo ukončit život a jinak svévolně nakládat s lidským zárodkem a plodem za žádných okolností. Týká se to především oblasti umělého ukončení těhotenství.

Přes to, že počet umělých ukončení těhotenství, tj. potratů v poslední době významně poklesl, je celková bilance od roku 1960, kdy jsou potraty v naší zemi registrovány, značně pochmurná. Za toto období bylo potraceno celkem kolem 3 milionů nenarozených dětí! Na tomto počtu se nejvíce podílejí miniinterrupce, kdy plod je odstraněn do 12. týdne těhotenství. V těchto situacích to bývá nejčastěji z důvodu, že je narození dítěte pro rodiče nežádoucí.

Zatímco většina lidí by souhlasila s názorem, že není dobré ukončit život dítěte před narozením jenom z důvodu, že pro něj není místo, nebo z důvodu tíživých ekonomických podmínek, už poněkud jiné názory se objeví ve zvláštních situacích, kdy je například očekáváno narození dítěte s nemocí nebo postižením, či kdy k těhotenství došlo následkem znásilnění. Lidé, kteří se řídí situační etikou, často připouštějí možnost potratů za takových okolností. Ale máme právo sáhnout na život jenom proto, že dítě bude nemocné? Jaký je rozdíl mezi usmrcením nemocného před narozením a po něm? Od takového způsobu uvažování je již jenom krůček k eutanázii, tj. k ukončení života dospělého člověka v případě tíživé a nevyléčitelné nemoci. A opravdu, země, které mají nejvíce uvolněnou politiku v oblasti interrupcí, jsou také nejotevřenější pro přijetí eutanázie. Interrupce a eutanázie jsou jako spojité nádoby. Nejdříve začneme být lhostejni k odstranění nepohodlných jedinců před narozením a pak už nám přestává vadit, když jsou dospělí lidé odstraňování v okamžicích, kdy nejvíce potřebují své bližní, to znamená v období těžké a nevyléčitelné nemoci.

Je třeba také připomenout některá rizika plynoucí z umělého přerušení těhotenství. K nejčastějším komplikacím patří narušení svalově-vazivového uzávěru děložního hrdla při jeho násilném rozevírání, a to i při miniinterrupci. Následkem může být porucha uzavírací schopnosti děložního hrdla, což se při dalším těhotenství může projevit jako neschopnost donosit plod – samovolný potrat nebo častěji předčasný porod. Kromě tělesných potíží však může umělé přerušení těhotenství přinést také menší nebo větší komplikace psychické, které bývají označovány jako postabortivní syndrom. K jeho projevům patří pocity lítosti, viny, deprese, dále pocity ukřivdění a dokonce i změna postojů k sexuálnímu životu nebo jeho poruchy.

Diskutabilní může být otázka všeobecného zákazu potratů. I když dosažení úplného zákazu všech potratů se jeví v podmínkách  současné pluralitní společnosti jako spíše nereálné, musíme souhlasit s tím, že každý posun v zákonodárství směrem k znesnadnění potratu vysílá společnosti signál, že život před narozením, ale i po něm má hodnotu.

Umělé oplodnění - asistovaná reprodukce

Další oblastí, ke které se vztahuje problematika úcty k nenarozenému životu, je sféra umělého oplodnění. Uvádí se, že v současné době asi 10-15 % manželských párů trpí neplodností. Dnešní medicína nabízí možnost řešení pro tyto lidi v podobě různých technik umělého oplodnění.

Proti umělému oplodnění v rámci manželského páru bychom z etického hlediska nemuseli mít zásadní námitky, kdyby ovšem v rámci tohoto procesu nebyly v laboratoři vytvářeny nadbytečné lidské zárodky. Jelikož se jedná o nákladné postupy, které také zatěžují mateřský organizmus předchozí přípravou, je snaha, aby úspěšnost vynaložených prostředků byla co největší. Z toho důvodu je z organizmu matky odebráno vždy více vajíček a ta jsou uměle oplodněna. Z těchto oplodněných vajíček se začínají formovat lidské zárodky, z nichž většinou dva nebo tři jsou později umístěny do matčiny dělohy. Problémem jsou zbývající lidské zárodky, které byly vytvořeny jako určitá rezerva. Co s nimi? Dnes existují snahy použít je pro výzkum, nebo darovat jiným neplodným párům. Anebo také jsou zničeny, protože v laboratoři „došlo k nečekanému výpadku elektrického proudu“. Avšak z pohledu posvátnosti života jako Božího daru jsou všechny tyto alternativy naprosto nepřijatelné.

Problematika umělého oplodnění se tak stává ze zorného úhlu úcty k životu velmi citlivou záležitostí a všichni, kteří uvažují o tomto způsobu řešení neplodnosti, by měli důkladně zvážit všechny tyto okolnosti. Snad je možné v některých případech se domluvit s pracovníky reprodukčního centra, aby celý proces umělého oplodnění proběhl bez vytváření, nadbytečných zárodků a to i za cenu rizika menšího úspěchu. Jako křesťané bychom však měli k této otázce přistupovat s velikou bázní, abychom si své cíle v dosažení potomstva neprosazovali na úkor likvidace jiných lidských bytostí, které v procesu umělého oplodnění vznikly.

Závažné jsou také praktické problémy, které mohou vzniknout v rovině sociální nebo právní např. při umělém oplodnění s použitím spermií od dárce (třetí osoba mimo manželský pár) nebo při darování embrya. Kdy a jak se má dítěti sdělit fakt o způsobu jeho početí a o jeho biologických rodičích? Kdo je matkou dítěte, když jedna žena poskytne vajíčko a druhá dítě v děloze donosí a porodí? Jak zabránit možnému komerčnímu zneužití umělého oplodnění?

Asistovaná reprodukce je tedy metoda, která sice přináší radost některým neplodným párům, ale je zaplacená velkým množstvím závažných problémů.

Léčebné klonování

Cílem léčebného klonování je získání tzv. kmenových buněk z rozvíjejícího se lidského zárodku. Předpokládá se, že pomocí těchto buněk bude možné léčit některé závažné nemoci jako srdeční selhání, poranění míchy, Parkinsonova a Alzheimerova nemoc, cukrovka a další. Zárodečné kmenové buňky lze získat následujícím postupem: z vaječné buňky se odstraní vlastní buněčné jádro a vloží se do ní jádro tělesné buňky jiného člověka (např. potenciálního pacienta). Nastartuje se vývoj zárodku stejně jako v případě oplodněné vaječné buňky. Ve staří několika dnů jsou ze zárodku vyňaty kmenové buňky, které pak dorůstají v laboratoři, a embryo je při tom zničeno.

Zatím je však mnoho neznámých, pokud jde o bezpečnost a prospěšnost tohoto způsobu léčení pro potenciální pacienty. Takto získané kmenové buňky mohou mít různé chorobné odchylky, stejně jako to bylo u klonovaných zvířat, které zemřely na degenerativní poruchy. Dále vůbec není jasné, zda takto získané kmenové buňky opravdu budou schopny dlouhodobě upravit chorobnou poruchu v organizmu pacienta. Konečně v současné době existuje jedna významná alternativa – kmenové buňky, které lze získat z krve a kostní dřeně dospělého člověka.

Z etického hlediska se jeví proces léčebného klonování jako velmi problematický. I když takto vytvořené zárodky nevznikly v procesu normálního oplodnění a jsou usmrceny ve stadiu, kdy není přítomen mozek nebo jiné orgány, jde o nastartování procesu vzniku nového lidského jedince. Ze zorného pohledu úcty k životu je proto tento způsob zneužívání lidských embryí byť pro pozitivní léčebné cíle nepřijatelný. Neexistují také žádné záruky, že případné zkušenosti na tomto poli nebudou pak zneužity pro naprosto nepřijatelné reprodukční klonování lidských jedinců.

Vybraná literatura a informační zdroje:

Blechschmidt E.: Die Erhaltung der Individualität. Fakten zur Human-Embryologie. Hänssler-Verlag, Neuhausen-Stuttgart, 1982. ISBN 3-7751-0638-3.

Cameron N. M. S.: Je život opravdu posvátný? Luxpress, Praha, 1993. ISBN 80-7130-029-2.

Davis J.J.: Abortion and the Christian: What Every Believer Should Know. http://www.ccel.us/AbortionandtheXian.toc.html

Eibach U.: Gentechnik und Embryonenforschung. Leben als Schöpfung aus Menschenhand? Eine ethische Orientierung aus christlicher Sicht. R. Brockhaus Verlag, Wuppertal 2002. ISBN 3-417-24359-9.

Christian Medical Fellowship – http://cmf.org.uk

Hnutí Pro život ČR - http://prolife.cz

Tato problematika byla přednesena na 15. celostátní konferenci Sdružení křesťanských zdravotníků v Brně 16.-17.10.2004

Vydalo Sdružení křesťanských zdravotníků v ČR,
c/o MUDr. Štěpán Rucki, CSc., Oldřichovice 544, 739 61 Třinec 1,
 tel.: 558 348 011, e-mail: stepan.rucki@nemtr.cz