Nemoc.

Konference SKZ 1997

MUDr. Štěpán Rucki, CSc.

Obsah:

1. SVĚT, VE KTERÉM ŽIJEME 1

2. PRVOTNÍ BOŽÍ ZÁMĚR - Vše bylo dobré 3

3. PAK PŘIŠEL PÁD (Hřích vše pokazil) 3

4. PŘÍČINY NEMOCI 5

a. Nemoc jako trest za hřích? 5

b. Nemoci, jímž lze předejít 6

c. Psychosomatická onemocnění 7

d. Nemoc - dílo satana? 8

e. Bůh na lavici obžalovaných ? 10

6. BOLEST - DAR, KTERÝ NIKDO NECHCE 11

7. MŮŽE MÍT UTRPENÍ SMYSL? 12

1. SVĚT, VE KTERÉM ŽIJEME

Již od svého početí je každý člověk ohrožován nemocí. Dlouho před narozením dítěte může dojít k nešťastným událostem, které znamenají postižení pro celý život. Celá řada dědičně podmíněných chorob nebo vrozených vývojových vad může poznamenat vývoj plodu během nitroděložního života. Místo vroucně očekávaného zdravého dítěte přichází na svět člověk, jehož další tělesný nebo duševní vývoj nebude normální. Pouze "nepatrná" chyba při tvorbě pohlavních buněk může mít za následek, že do genetické výbavy dítěte se dostanou tři namísto dvou chromosomů číslo 21 a dítě se rodí s Downovou nemocí. Chybění některého životně důležitého genu může být původem smrtelné nebo život omezující choroby.

Mohlo by se zdát, že vyvíjející se lidský organismus je bezpečně skryt v mateřském těle, avšak i zde jej může postihnout zákeřná infekční nemoc. Nejrůznější choroboplodné zárodky mohou způsobit různá postižení lidského plodu. K nejčastějším infekcím patří toxoplazmóza, zarděnky, různá virová onemocnění. Následkem této infekce - většinou v časném těhotenství - je postižení mozku, zrakového nebo sluchového ústrojí nebo jiných orgánů.

Samotný příchod dítěte na tento svět nemusí být zdaleka bez různých úskalí. Podle lékařů-porodníků je asi 10-25% těhotenství označováno přívlastkem "rizikové", což znamená, že na matku respektive na dítě číhají v těchto případech různé komplikace. I u bezrizikových těhotenství se však mohou objevit různé nečekané problémy, které ohrožují život nebo zdraví jak matky tak mladého novorozeněte. Průchod rodícího se plodu úzkými porodními cestami znamená výraznou námahu pro dítě i pro matku a sebemenší selhání v těchto okamžicích může mít katastrofální následky.

Opravdový boj o přežití však teprve začíná po narození. Tisíce různých choroboplodných zárodků a bakterií osídlují kůži, dýchací cesty, střevo. Většina těchto mikroorganismů je sice neškodná, ale některé z nich již v prvních dnech mohou způsobit zatěžkávací zkoušky pro imunitní systém organismu, který zabezpečuje ochranu před infekcí. Jak dochází k poklesu hladiny protilátek získaných od matky, je mladý organismus nucen si vytvořit své vlastní. Dítě v předškolním věku tak musí prodělat desítky "soubojů" s různými infekčními nemocemi, které probíhají poznaně nebo v některých případech i nepoznaně. Nezřídka se však stává, že ke zdárnému vítězství dětského organismu nad infekcí je nutná pomoc zvenčí v podobě různých léků.

Infekční nemoci však zdaleka nejsou jedinou hrozbou číhající na člověka v tomto světě. Obávaná nemoc - rakovina je dnes druhou nejčastější příčinou úmrtí v rozvinutých zemích. Nevyhýbá se žádnému věku, žádné rase, žádnému pohlaví. Postihuje dokonce malé děti ve formě leukémií a nádorů různých orgánů. Epidemicky významných rozměrů však nabývá ve středním a starším věku. Přes to, že díky lékařské vědě je v mnoha případech léčitelná, zůstává pro mnohé lidi ne bez příčiny symbolem hrůzy a utrpení spojeného s pomalým umíráním. Nesnesitelná bolest, podvýživa a postupné chátrání organismu během tohoto onemocnění činí z něj nepříjemnou příčinu strádání a umírání u mnoha lidí.

S postupujícím věkem se hlásí o slovo další nemoci, z nichž k nejčastějším patří onemocnění cév a srdce. Tato skupina se nachází na prvním místě v žebříčku příčin úmrtí ve všech rozvinutých zemích. Srdeční infarkty, mozkové mrtvice, komplikace způsobené vysokým tlakem jsou v dnešní době opravdovou metlou lidstva. Smrt přichází mnohdy náhle, nečekaně, doslova překvapuje. Rodina ztrácí otce, matku nebo jiného člena, který ještě den předtím byl čilý a plný životního elánu.

Nemoci, které jsou způsobeny degenerací nebo "opotřebováním", představují další oblast, která hraje velkou roli ve starším věku. Degenerativní změny na kloubech, tzv. artrózy, sužují až znehybňují velké množství lidí. Klesá zraková ostrost z důvodu snížené pružnosti oční čočky, někdy se může objevit stařecký šedý zákal. Zhoršuje se sluch. Jsou to léta, o nichž Šalomoun píše: "Nemám v nich zalíbení" (Kazatel 12:1).

Tento jen nepatrný a zlomkový výčet různých nemocí, utrpení a strádání nám připomíná, že žijeme ve světě, kde nemoc, degenerace a smrt patří ke každodenní skutečnosti. S touto realitou se každý člověk bez výjimky setkává již od svého narození a provází jej po celý život na tomto světě. Tělesná smrt je pak dovršením tohoto dění. Při pohledu na nemocné a trpící kolem nás se v myšlenkách vynořuje otázka:

Proč je zde nemoc? Proč strádání, proč utrpení a nakonec smrt?

2. PRVOTNÍ BOŽÍ ZÁMĚR - Vše bylo dobré

Když se začteme do prvních stránek Bible, zjistíme, že zde byla doba, kdy vše bylo jinak. Ve vesmíru, v přírodě, v ekologii, v říši rostlinné i živočišné panovala dokonalá harmonie a rovnováha. Po každé fázi stvoření Bůh mohl konstatovat, že to bylo dobré (1. Mojžíšova 1. kapitola). Když pak učinil člověka podle své podoby a vybavil jej schopnostmi, aby mohl panovat nad stvořením, řekl dokonce, že je to velmi dobré. Lidský život byl zřejmě plánován v úplně jiných dimenzích. Strom života uprostřed zahrady Eden měl být zdrojem regenerace či udržování při životě. O podobném stromu (nebo stromoví) čteme až na posledních stránkách Bible (Zjevení 22:2), kde jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. Nelze se ubránit myšlence, že snad i strom života v zahradě Eden měl udržovat lidský organismus ve stavu dokonalého zdraví.

O některých dalších odlišnostech prvního člověka před jeho pádem můžeme uvažovat pouze nepřímo na základě určitých souvislostí. Není např. vyloučeno, že Adam disponoval podstatně vyšší inteligencí a psychickými schopnostmi než dnešní člověk. Rozlišení a pojmenování tisíců živočišných druhů vyžadovalo obrovskou duševní kapacitu. Je rovněž docela možné, že lidské rozmnožování mělo probíhat jinak. Tzv. bezbolestný porod, o kterém by rádi snili dnešní lékaři-porodníci, měl zřejmě být normální záležitostí. I když naše představy o životě v Boží zahradě nutně nepřekonají určitou bariéru domněnek a hypotéz, jedno zůstává jasné: Boží stvoření včetně člověka bylo před pádem dokonalé, člověk neznal utrpení a bolest, nemoc a smrt zde neměla místo.

3. PAK PŘIŠEL PÁD (Hřích vše pokazil)

Tento stav dokonalého souladu však najednou narušila nepředvídaná událost. Na scéně se objevuje Boží nepřítel, který přichází k Evě v podobě hada. Nejdříve překrucuje a zpochybňuje Boží slovo (1. Mojžíšova 3:1, 4), pak dává ženě na první pohled lákavou nabídku - "budete jako Bůh...". Obrací její pozornost k plodům stromu poznání dobrého a zlého, které vypadaly velmi lákavě. V srdci první ženy se rodí žádost, která nakonec vítězí nad Božím příkazem "... nebudete jísti".

První lidé zcela svobodně volí ve svém životě neposlušnost a vzpouru proti Bohu. Boží výrok "propadnete smrti" nabývá své platnosti a celý doposud harmonický okolní svět podléhá zkáze. Začíná tragédie lidstva, poznamenána bolestí, utrpením, zármutkem, nemocí, degenerací, umíráním. Od té doby každý nový lidský život přichází na svět v porodních bolestech (1. Mojžíšova 3:16). Životní náplní člověka se stává úmorná práce a každodenní chléb je dobýván v potu tváře.

Původně harmonická ekologie se zbortila, země vydává místo "stromoví s plody dobrými k jídlu" trní a hloží. Celá příroda je poznamenána tímto pádem, začíná zde vládnout zákon džungle a tvrdý boj o přežití. Z mikroorganismů žijících předtím v souladu s lidským tělem se stávají agresivní baktérie a choroboplodné zárodky. Mezilidské vztahy se bortí, jsme svědky první manželské neshody, kdy Adam obviňuje svou ženu. Kain nenávidí svého bratra Ábela, objevuje se první násilí a kriminální činy.

Smrt začíná vybírat svou daň mezi lidmi a není nikoho, kdo by ji mohl uniknout. Mezi životem a smrtí je většinou plynulý přechod nejčastěji přes různé nemoci a degeneraci organismu. Nemoc je často vstupní bránou pro smrt. S příchodem smrtí se objevují různé nemoci, dochází rovněž ke zkracování lidského života z generace na generaci, zřejmě jako následek různých degenerativních změn v lidské genetické výbavě.

Tragédie hříchu prvních lidí nespočívá pouze v tom, že postihla je samotné, ale hlavně v tom, že Boží trest se vztahuje na celé lidstvo. Celé původně dobré, nebo dokonce velmi dobré stvoření je poddáno zkáze a pomíjivosti. V takovém světě poznamenaném pádem prvních lidí žijeme všichni bez výjimky. Naše tělo podléhá principu pomíjivosti, postupné degenerace - tedy i nemoci, končící bez výjimky smrtí. Apoštol Pavel to vyjadřuje velice výstižně slovy "navenek hyneme" (2. Korintským 4:16).

Protože naše tělo je bez výjimky smrtelné, je rovněž bez výjimky postižitelné nemocí a degenerací, protože nemoc a degenerace často smrt předchází. Za nemoci, degenerací a smrtí se často skrývají stejné mechanismy vzniku, rozdíl je pouze v míře postižení a zvratnosti celého procesu. Zatímco nemoc a degenerace může postihnout určitý životně důležitý orgán lidského těla pouze do té míry, že ještě alespoň částečně funguje a že se může znovu jeho funkce upravit, u smrti je postižení úplné a nezvratné. Např. srdeční infarkt může postihnout srdeční sval pouze natolik, že člověk zůstává přes nemoc, i když s určitými omezeními, naživu. Na druhé straně však tatáž porucha může vést k těžkému srdečnímu selhání, které končí smrtí. V prvním případě hovoříme o nemoci, ve druhém jde rovnou o smrt člověka přesto, že příčinou v obou případech byl infarkt srdečního svalu. Hranice mezi nemocí a smrtí je tedy velmi vratká a oba tyto pojmy si mohou být v některých situacích velmi blízké, ba dokonce se mohou překrývat.

Fyzickou smrtí končí život každého člověka bez rozdílu. Věřící lidé umírají stejně tak jako nevěřící. Nemoc je vstupní bránou smrti v mnoha případech u obou skupin lidí. Je sice pravdou, že věřící člověk může být ušetřen mnoha nemocí již samotným faktem, že respektuje Boží zákon (a tím i mnoha doporučení pro střídmý a harmonický život). To však ještě neznamená, že samotná víra v Boha a v Ježíše Krista jako osobního Spasitele garantuje život bez nemocí a bez fyzického utrpení. Nikde v Novém zákoně se nedočteme o tom, že by křesťané měli představovat elitní skupinu s absolutním zdravím, anebo že by měli být vybaveni zvláštní imunitou vůči nemocím, která jim umožní dožít se požehnaného věku starozákonních patriarchů.

Zdůraznění těchto faktů a souvislostí není samoúčelné, dovoluje totiž vidět otázky zdraví, nemoci a smrti v poněkud širším záběru. Je jisté, že prvotní Boží vůli při stvoření člověka bylo absolutní zdraví. Z posledních kapitol Bible také zcela jednoznačně vyplývá, že konečným Božím záměrem pro spasené lidi je opět absolutní zdraví. "Bůh ... setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zjevení 21:4). Tento stav se však vztahuje k existenci v nové podobě, v novém duchovním těle. Dokud se nacházíme v tomto fyzickém těle dochází ze dne na den k prohlubování procesu stárnutí a degenerace a existuje stále potenciální riziko, že toto tělo onemocní, protože je poddáno pomíjivosti. Věřící člověk sice může otázky svého zdraví a života předkládat Bohu a může být v této oblasti veden neobvyklým způsobem, nicméně nemoc sama o sobě nebo nemoc jako brána smrti, může vstoupit v kterémkoliv okamžiku. Plné zdraví a absolutní životní pohoda není totiž v Božím plánu pro tento věk, nýbrž pro příští, kdy věrní obdrží nová nesmrtelná duchovní těla a kdy bude definitivně poražena smrt (1. Kor. 15:50-55). Tento základní biblický fakt spolu s realitou každodenního života by neměly být přehlíženy při jakýchkoliv diskuzích na téma zdraví, nemoc, uzdravení. Úvahy, které na první pohled vypadají velmi duchovně, mohou být zavádějící, pokud nerespektují výše uvedené skutečnosti.

V některých křesťanských kruzích bývá ve vztahu k uzdravování často citován biblický verš z proroka Izajáše 53:4. "Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti vzal na sebe". Je jisté, že Pán Ježíš vzal na kříž všechna lidská utrpení a příkoří, která jsou následkem pádu prvního člověka. Z toho však ještě neplyne, že již nyní budeme vysvobozeni ze všech tělesných utrpení v tomto těle a v tomto věku. Může to sice platit v ojedinělých případech zázračných uzdravení, která Bůh v některých případech - avšak velmi zřídka - podle své svrchované vůle koná. Neplatí to však všeobecně a pro jakoukoliv situaci a jakoukoliv nemoc - alespoň ne v tomto věku. Vysvobození z našeho pomíjivého těla není totiž generálně plánováno pro tento věk, nýbrž pro příští. Nepochopení této základní skutečnosti a Božího záměru bylo a je příčinou mnoha nejen nedorozumění, ale také lidského trápení. Kdyby bylo pravdou, že Bůh již nyní chce oprostit Boží lid od jakékoliv nemoci, pak by církev Kristova představovala zvláštní instituci nabízející absolutní zdraví, dlouhověkost ba dokonce nesmrtelnost v tomto těle. Hlavní úloha církve Kristovy však spočívá v něčem jiném. Její program je určován závětí našeho Spasitele: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky..." (Mat.28:19).

4. PŘÍČINY NEMOCI

Chceme se nyní společně uvažovat o příčinách nemocí. Spíš než medicínské aspekty bychom se však chtěli zamyslet nad některými duchovními souvislostmi.

a. Nemoc jako trest za hřích?

V 9. kapitole Janova evangelia čteme o zajímavé události. Pán Ježíš potkává člověka slepého od narození. První reakcí Ježíšových učedníků při tomto setkání byla otázka: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?" V těchto slovech je vyslovena ona hluboce zakořeněná představa, že každá nemoc je následkem hříchu. Stejné názory panují i mezi některými křesťany v dnešní době. Ježíš však takový zjednodušený přístup k původu nemoci zcela vyvrací: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží". Pán Ježíš tak nabourává představu, že za každou nemocí jednotlivce se skrývá určitý hřích. Je nesporné, že slepý člověk stejně jako jeho rodiče byli od narození hříšníci a také ve svém životě hřešili jako ostatní lidé. Ale toto nebyla příčina nemoci tohoto slepého. Pravdou je, že všechny nemoci lidí jsou následkem pádu, tedy hříchu prvního člověka, z toho však neplyne, že za každou nemocí v životě určitého jedince máme hledat konkrétní hřích jako příčinu pro vznik nemoci. Takový vztah v mnoha případech prostě neexistuje (nelze jej však samozřejmě v některých případech vyloučit).

Pokud tedy paušálně nutíme nemocné lidí, aby hledali ve svém životě nevyznaný hřích nebo hříchy, které by mohly být příčinou jejich nemoci, nemusíme vždy konat tu nejlepší křesťanskou službu. Při takovém jednání s nemocným nebo trpícím člověkem musíme dávat veliký pozor, abychom neskončili jako tři Jobovi přátelé, kteří jej chtěli potěšit a projevit mu soustrast. Elífaz, Bildad a Sofár přijeli z různých oblastí Středního východu. Ubohý Job, jeho stav byl opravdu zoufalý. Bůh dovolil satanovi, aby ho zkoušel takovým způsobem a v takové míře, jak to snad nezakusil žádný jiný člověk. Během jednoho dne ztratil 7.000 ovcí, 3.000 velbloudů, 500 spřežení skotu a 500 oslic. Pak přišla další tragédie - sedm synů a tři dcery - všechny jeho děti tragicky zahynuly. Avšak toto ještě zdaleka nebyl konec soužení. Přichází hrozná nemoc. Celé tělo pokryly ošklivé vředy, hyzdící obličej a přinášející nesmírnou bolest. Jeho stav byl takový, že když ho jeho přátelé uviděli, nemohli jej poznat a hlasitě plakali. Sedm dní ze sebe nemohli dostat jediné slovo při pohledu na toto lidské utrpení.

Pak se ovšem z jejich úst začínají ozývat slova obsahující podivnou teologii: "Potkalo tě neštěstí, jsi nemocen, ztratil jsi majetek - to vše proto, že jsi zhřešil" ( Job 22:4-5). Znovu a znovu se mu snaží dokázat jeho vinu. Přímo nebo nepřímo ho vyzývají k pokání, obviňují ho z těch nejhorších hříchů a nepravostí. Vyčítají mu, že neměl smilování nad vdovami a sirotky, obviňují jej z hrabivosti (Job 22). Job se brání, snaží se přesvědčit své přátelé o své nevině, nevzdává se své bezúhonnosti za žádnou cenu (Job 27:5). Neučinil přece nic z toho, co se mu jeho tři "utěšitelé" snaží namluvit. Není jasné, co mu způsobuje větší bolest, zda jeho vředy nebo slova "útěchy" jeho přátel.

Avšak jaký je konec celé této historie? Bůh nakonec přiznává pravdu Jobovi a staví se proti jeho přátelům. Říká jim, že jeho hněv plane proti nim, protože nemluvili o něm pravdu jako Job. Přikazuje jim, aby vzali sedm býčků a sedm beranů a šli k Jobovi, který je bude obětovat a modlit se za ně. "A Hospodin Joba milostivě přijal" v jeho modlitbě (Job 42:9).

Jaká ponižující zkušenost. Po celou dobu se snažili bránit Boží věc a nyní takový výsledek. Bůh jim říká, že neměli pravdu. Jejich teologie byla falešná a tak nyní museli jít za tím člověkem, kterého po celou dobu prohlašovali za nespravedlivého, aby obdrželi odpuštění. Pro věřící křesťany, kteří navštěvují nemocné, to je veliká lekce. Vždy si musíme dávat pozor, abychom při rozhovoru s nemocným nezabředli do falešné teologie Jobových přátel a postavili se tak nejen proti nemocnému ale i proti Bohu.

b. Nemoci, jímž lze předejít

Mnoho nemocí postihuje lidi nezávisle na tom, zda jsou věřící nebo bezbožní. Neexistují rozdíly. Běžná rýma může být zde příkladem banální nemoci, roztroušená skleróza - onemocnění postihující mozek a míchu a znehybňující člověka na vozíku nebo na lůžku je příkladem pro závažnou chorobu.

Jiné nemoci však jsou jednoznačně následkem určitého hříchu nebo lépe řečeno hříšného životního způsobu. Kolik lidí otevírá dveře nemocí svým hříšným životem a pak naříkají, že Bůh nečinně přihlíží.

Bůh stvořil člověka a proto také On zná nejlépe, co je pro něj vhodné a prospěšné. Určité pokyny, jak zacházet s lidským organismem, nechal Bůh zapsat v Bibli. Některé konkrétní poznatky přináší lékařská věda, která zobecňuje výsledky mnohých objektivních pozorování. Ti, kdo svévolně nedodržují "návod k obsluze" lidského organismu, nemohou vinit Stvořitele za vzniklé poruchy. Americký lékař Dr. McMillen napsal na toto téma znamenitou knihu s názvem: "Nemoci, jímž lze předejít". Je šokující, kolika nemocím by se dalo zabránit změnou životosprávy a dodržováním Božích doporučení.

Ve světě se v současné době prodává více než 4.000 miliardy cigaret ročně. Naše země se podle některých pramenů řadí na první místo v Evropě ve spotřebě cigaret na jednoho obyvatele. Kdyby lidé přestali kouřit cigarety došlo by prakticky k vymizení většiny případů rakoviny plic a průdušek. Je všeobecně známo, že kouření cigaret rovněž nepříznivě ovlivňuje srdce a cévy a přispívá k zvýšené nemocnosti těchto orgánů.

Anebo jiný příklad: Alkohol. Téměř 8-10% všech mužů v západních zemích je považováno za alkoholiky. U nás nejsou tato čísla o nic menší, pouze chybějí přesné statistiky. Psychiatrické kliniky jsou přeplněné lidskými troskami, které se stály obětí alkoholu. Velká část dopravních nehod je způsobena řidiči pod vlivem alkoholu. Kolik utrpení a tragédií způsobuje tento zdánlivě rozveselující nápoj v bezpočetných rodinách. A kdo jednou viděl člověka zmírajícího v jaterním komatu, nezapomene tak rychle na tento děsivý zážitek.

Nestřídmý způsob života, zvláště pak přejídání a nedostatek pohybu se podílejí na obrovském vzestupu výskytu tzv. civilizačních chorob. Vysoký krevní tlak, ateroskleróza, srdeční infarkty, mozkové mrtvice, cukrovka, dna, zubní kaz jsou pouze některé příklady onemocnění z této skupiny. Jako křesťané často zapomínáme, že mezi skutky těla patří kromě modlářství, čarodějství, rozbrojů, hádek, žárlivosti atd. také nestřídmost (hodování - KP), jak je to zapsáno v Gal. 5:19-21. Někteří věřící by si pak přáli, aby je Bůh zázračně uzdravil z jejich nemocí a všech potíží, které si evidentně sami přivodili nesprávnou životosprávou, ale nejsou ochotni ani v nejmenším upravit nebo změnit svůj nezdravý způsob života. Je to postoj duchovně smýšlejícího křesťana? Pokud mluvím o správném životním stylu a střídmosti, pak nemám na mysli kult těla, kdy vše v životě člověka má být podřízeno pečování o tělesné věci. Jestliže však naše tělo má být chrámem Ducha svatého (1. Kor. 3:16-17), pak přece jen není lhostejné, zda denní příjem kalorií neustále významně překračuje běžnou potřebu a ničí tak Boží chrám.

Kolik chorob je přenášeno pohlavní cestou. Kdysi existovaly dvě nemoci, o nichž se vědělo, že jsou pohlavně přenosné. Dnes se počet nemocí, o nichž je známo, že se přenášejí pohlavním stykem, rozrostl na poměrně obsáhlý seznam. Zdaleka to není jen příjice (syfilis) a kapavka, které ohrožují lidi žijící v sexuální nevázanosti. Jednou z dnes uznávaných příčin rakoviny děložního čípku jsou lidské viry bradavic (HPV), které se rovněž přenášejí při pohlavním styku. Stejně tak se mohou přenášet některé choroboplodné zárodky postihující plod. Mor 20. století, AIDS, zachvacující milióny lidí na celém světě, je pohlavně přenosnou nemocí. Bůh vymezil pro pohlavní život jasná doporučení: život jednoho muže s jednou ženou v manželském svazku. Nerespektování tohoto návodu Bible označuje jako ohavnost (podrobnosti viz 3. Mojžíšova 18. a 20. kapitola) a lidé, kteří se jí dopouštějí, vystavují se takto dobrovolně všem z toho plynoucím rizikům. S příchodem sexuální revoluce v posledních desetiletích jsme svědky úpadku instituce manželství a problémy v této oblasti se žel nevyhýbají ani křesťanům.

c. Psychosomatická onemocnění

Více než polovina všech nemocných trpí tzv. psychosomatickými poruchami. Toto cizí slovo vyjadřuje ve zkratce vztah mezi lidskou psychikou a tělem. Různé psychické problémy se mohou promítat do tělesných potíží, aniž by si to člověk jasně uvědomoval. Dovolím si zde uvést jeden charakteristicky případ: Devětadvacetiletý muž jménem Josef Novák, štíhlejší postavy, bledý kolorit kůže. Stěžuje si na trvalé bolesti žaludku, které jednou pociťuje jako nepříjemné nadýmání, jindy však jako pronikavou, ostrou bolest. V noci se potíže stupňují až do nesnesitelných kolik. Z těchto důvodů trpí nespavostí a jeho pracovní výkonnost v zaměstnání značně klesla. Někdy si dovede přivodit úlevu, když vypije pivo. Má však výrazné nechutenství a v poslední době výrazně ubral na váze. Pan Novák doposud navštívil asi dvacet lékařů. Byl dokonce u některých léčitelů, pět krát byl hospitalizován a absolvoval i několikrát lázeňskou léčbu. Vše bezvýsledně.

Stanovené diagnózy se pohybovaly mezi gastritidou, žaludeční neurózou, hypaciditou, podezřením na vřed, onemocněním slinivky břišní, onemocněním jater a žlučových cest, podezřením na porfyrii a vegetativní dystonií. Každý říkal něco jiného a doporučoval novou léčbu. Na začátku docházelo ke zlepšení, ale nakonec vše zůstávalo bez efektu. Na doporučení jednoho primáře dokonce pan Novák změnil své celkem výnosné zaměstnání a přešel na jinou méně náročnou práci. Nenastoupilo však žádné zlepšení.

Důkladné zhodnocení jeho dosavadního života však přineslo vysvětlení jeho tvrdošíjných žaludečních obtíží. Pacient žil ve velmi napjatých vztazích se svým otcem. Po jedné hádce z celkem banální příčiny odešel na dva roky z domova. Ve dvaceti letech se zapletl do intimního vztahu s ovdovělou ženou, což vyvolalo u něj velký pocit viny. Pak šel pracovat jako učeň do jednoho obchodu, kde majitelé jej přijali do své rodiny jako vlastního syna. Mezitím však majitel obchodu vážně onemocněl a zanedlouho zemřel na rakovinu žaludku. Mezi ovdovělou pozůstalou majitelkou, která byla svým manželem zanedbávána, se vyvíjí vášnivá láska a když asi dva měsíce po smrti manžela došlo k intimnímu vztahu, reagoval pan Novák nejen těžkým pocitem viny, ale také poprvé výraznými bolestmi žaludku, které jej od té doby stále doprovázely.

Tento příklad možná sice působí na první pohled drasticky, nicméně dobře vystihuje podstatu toho, jak vznikají onemocnění psychosomatického charakteru. Neuspořádané vztahy s lidmi, nevyrovnaný vztah s Bohem a z toho pramenící pocity viny mohou být příčinou nejrůznějších tělesných obtíží.

Apoštol Jakub v 5. kapitole 16. verši se zmiňuje o vyznávání hříchu jeden druhému a o přímluvné modlitbě v souvislostí s uzdravením. Mám za to, že mnoho tělesných obtíží by mohlo být odstraněno, kdyby lidé žili navzájem ve vyrovnaných vztazích mezi sebou a byli smířeni s Bohem. Pocit viny, závist, hořkost, nenávist, úzkost, pocit ohrožení, vnitřní napětí, neklid apod. - to vše jsou psychické stavy, které se mohou při dlouhodobějším trvání promítnout do různých tělesných obtíží, často k nerozeznání napodobujících skutečné organické nemoci.

Lidé si často tyto souvislosti neuvědomují a hledají pomoc z té nesprávné strany. Různé léčebné metody včetně léků, rehabilitace, lázeňských pobytů však nepřinášejí očekávanou úlevu. Tím opravdovým řešením obtíží by mělo být vyznání viny, odpuštění a urovnání narušených vztahů.

d. Nemoc - dílo satana?

Někteří křesťané vidí za každou těžkostí, která je v životě potkává přímý útok satana. Každý problém včetně nemoci by pak chtěli řešit tím, že se vzepřou ďáblu, aby od nich utekl (Jak. 4:7).

Přesto, že není pochyby o tom, že nemoc ve své podstatě je satanovým dílem (Luk. 13:10-15, Job 1), málokdy takový postoj pomůže vyřešit problémy nebo přispěje ke skutečnému uzdravení z nemoci. Při uzdravení ženy s deformitou páteře (Luk. 13) se Pán Ježíš zmiňuje o tom, že to byl satan, kdo ji držel spoutanou po osmnáct let; v průběhu vlastního uzdravení žádnou přímou konfrontaci se satanem nečiní ani z ní nevymítá démona. Vskutku se tento příběh nijak význačně neodlišuje od jiných případů uzdravení v evangeliích. Vztah mezi konkrétní nemocí a činnosti satana nemá zde tedy bezprostřední charakter.

V Bibli můžeme nalézt rozdílné stupně, jak se satanova aktivita v tomto světě projevuje:

1) V prvé řadě jsou to všeobecné následky hříšného pádu. Vše stvoření je vydáno marnosti a pomíjivosti (Řím. 8:20-21). Na celé lidstvo se vztahuje Adamovo prokletí.

Do této oblasti lze zahrnout i řecké slovo asteneia, které se často vyskytuje v Pavlových dopisech a je překládáno různě - jednou jako tělesná nemoc (Gal. 4:13), jindy jako slabost (2. Kor. 12:3). Tento výraz zahrnuje jednak přímo fyzickou nemoc, ale někteří toto slovo interpretují ve smyslu určitého vrozeného či získaného sklonu nebo dispozice k nemoci. Do této oblasti můžeme zařadit dědičnou náchylnost k některým chorobám, kterou jsme zdědili po svých rodičích či prarodičích, dále postižení vzniklá v období kolem porodu či tělesné vady.

Mám za to, že většinu tělesných nemocí, se kterými se běžně setkáváme lze právě zahrnout do pojmu slabost (asteneia), která je následkem hříšného pádu. Všichni lidé, ať věřící nebo nevěřící, jsou tímto způsobem zranitelní a teprve při zmrtvýchvstání těla dojde k zásadní proměně: "Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné... co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní." (1. Kor. 15:42 - 44). Po celou dobu života na tomto světě a v tomto fyzickém těle zůstáváme postižitelní slabostí. Naše tělo, i když jsme věřící křesťané, zůstává součástí tohoto pomíjivého světa. Teprve vzkříšené a proměněné tělo bude těchto slabostí definitivně zbaveno. To je skutečnost, se kterou musíme i jako křesťané počítat.

2) Zkoušky (KP - pokušení) a soužení (např. 2. Kor. 6:4, 1. Petr. 1:6, Jak. 1:2). Věřící lidé musí během svého života čelit mnoha nepříjemným situacím, utrpením a těžkostem, které jsou jim posílány s určitým záměrem. To, co se na první pohled jeví jako nepříjemné a bolestivé má nakonec sloužit "vyššímu" dobru, vede k vytříbení víry a k formování charakteru Božího člověka. Tyto zkoušky a soužení sice přináší satan, nicméně děje se tak vždy s Božím svolením. Tělesná nemoc může rovněž být takovou životní zkouškou víry.

Jsem si vědom, že poslední věty nebudou zapadat do schématu učení některých křesťanských skupin, které se snaží uměle vytvořit hranici mezi utrpením způsobeným zevními okolnostmi a utrpením skrze nemoc. Tito lidé tvrdí, že příkoří pro Krista způsobené zevními činiteli a různými nepříznivými okolnostmi patří k životu věřícího člověka a mohou mít výchovný a tříbící efekt, avšak utrpení skrze nemoc by v životě Božích dětí nemělo mít místo, jelikož Božím záměrem je abychom byli duchovně i tělesně zdraví (3. Jan 1:1). Faktem zůstane, že mnoho Božích lidí muselo prožívat utrpení způsobené dlouhodobou nemocí nebo tělesným postižením a že mnoho z nich dovedlo proměnit své utrpení v požehnání pro sebe i pro ostatní. Biblickým příkladem může být již jednou zmíněný starozákonní Job. Bůh si použil tělesného utrpení k tomu, aby jej formoval a vychovával. V tom největším utrpení Job poznává Boží velikost a slávu.

Jiným příkladem může být Amy Carmichael z Indie, která sloužila více než padesát let dětem jako misionářka. Posledních dvacet let svého života strávila upoutaná na lůžko a sužovaná téměř neustále bolestí, která byla zapříčiněna úrazem během závažné nehody. Avšak právě z toho období pochází její cenná literární tvorba - poezie, a různé knížky s náboženskou tematikou. Tyto skvosty křesťanské literatury nadále slouží tisícům lidí na celém světě, i když Amy Carmichael již dávno odešla k Pánu. Kdyby nebyla připoutána ke své posteli, nikdy by neměla čas na psaní.

Příkladem ze současné doby může na celém světě dobře známá Joni Eareckson Tada. Mladá studentka si při nešťastném skoku do vody zlomí krční páteř a ochrne na všechny čtyři končetiny. Díky Boží milosti však dovede tuto osobní katastrofu přetransformovat ve službu bližním. Je velmi užitečné si přečíst o jejím vnitřním zápasu, který prožívala, když chtěla být tělesně uzdravena. I přes to, že je trvale odkázána na vozíček pro invalidy, dovede být povzbuzením a potěšením pro jiné. Z vlastního okolí znám několik bratří a sester, kteří veřejně vyznávali, že "díky" tělesné nemoci nebo postižení byli přitaženi k Bohu a k Jeho věcem. Bůh někdy volí neobvyklé prostředky, aby se lidé o Něj začali zajímat. Jedním z těchto neobvyklých prostředků může být právě fyzická nemoc, která, i když ve své podstatě pochází od satana, může být v některých situacích pro člověka požehnáním.

3) Démonické ovlivnění. K tomuto vlivu dochází většinou vědomým otevřením se satanovi a temným mocnostem skrze konkrétní hřích. V Novém zákoně můžeme najít několik příkladů - židovský kouzelník jménem Elymas (Skutky 13:6-12) nebo mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a pronásledovala apoštola Pavla při jeho pobytu ve Filipech. (Skutky 16:16-18).

Člověk, který je pod vlivem démonů, může mít různé potíže. Nejčastěji se jedná o poruchy psychiky, které mohou v některých případech napodobovat psychiatrické diagnózy. Pro naprostou většinu fyzických nemocí však platí, že nejsou způsobena démonickým nebo okultním ovlivněním a proto zde není na místě vymítání. V této souvislosti nelze souhlasit s názorem, který např. prezentuje Dan Drápal v knížce Uzdravování, že "uzdravování a vymítání démonů někdy splývá... a že nelze někdy najít přesnou hranici mezi tím, co je ještě uzdravování a co je již vymítání". Osobně jsem přesvědčen na základě čtení Božího Slova, že Pán Ježíš během své služby pečlivě rozlišoval, zda šlo o člověka nemocného nebo posedlého. Tvrzení, že uzdravování a vymítání démonů částečně splývá, znamená neschopnost rozlišovat mezi nemocí a démonickým ovlivněním. Od tohoto tvrzení pak už není daleko k tomu, abychom za příčinu mnohých nemocí označili démony a na nemocné lidí shlíželi jako na démonizované, kteří vyžadují exorcismus. Takové pojetí nemoci však spíše zapadá do pohanských přírodních náboženství, kde léčení bylo doménou šamanů, kteří vyháněli zlé duchy.

Žel a ke škodě některých nemocných lidí, existují shromáždění, kde bývají různé problémy včetně fyzických nemocí příliš rychle démonizovány a z těchto "obětí" pak vymítáni (neúspěšně) domnělí démoni. Jaký dopad může mít takový postup na psychiku nemocného člověka, kterému přibude kromě jeho nemoci další problém - totiž pocit, že propadl ďáblu tak hluboko, že mu již nikdo není schopen pomoci - není třeba příliš dlouho rozebírat. V takové situaci zpravidla nebývá daleko do nejbližší psychiatrické léčebny, kde takové oběti v těžkých depresích a s myšlenkami na sebevraždu mnohdy končí. Je smutné, že na vzniku tohoto stavu se chtěně či nechtěně mohou podílet také "křesťanská" shromáždění.

Je na místě proto varovat před příliš rychlou démonizaci některých problémů včetně fyzických nemocí. V naprosté většině případů tím není konána dobrá služba nemocným lidem a mnohým trpícím je naopak ubližováno tímto jednáním.

e. Bůh na lavici obžalovaných ?

Jistě jste se setkali s lidmi, kteří za všechno zlé na světě viní Boha. Kdyby byl Bůh, nebyly by války a netrpěli by nevinní lidé. Kdyby skutečně existoval Bůh, pak by se nerodily postižené dětí a lidé by nemuseli trpět strašlivými nemocemi. Kdyby Bůh miloval tento svět, pak by nedovolil, aby v něm bylo tolik bídy a násilí.

Wilhelm Busch v knížce "Je třeba o tom mluvit" píše o jednom pochybovači, který svá obvinění vůči Bohu doplnil výrokem, že až se jednou s ním setká, přistoupí k němu a řekne mu: "Ty jsi věděl, že děti mají hlad, zatímco druzí mají všeho dostatek, ale nic jsi neudělal. Dopustil jsi války, v nichž museli trpět nevinní...Mlčel jsi ke všemu nářku a bezpráví... Pak mu řeknu: Ty Bože! Pryč! Dolů ze svého trůnu!" Farář Busch však překvapil posluchače tím, že tomuto posměvači přikývl - ano, pryč s takovým Bohem. Takový Bůh totiž neexistuje. Bůh, před nímž by člověk stal jako soudce a on před člověkem jako obžalovaný, rozhodně neexistuje. Skutečný Bůh je jiný. Toho si člověk k odpovědnosti povolávat nebude. Tento svatý, živý a svrchovaný Bůh si jednou postaví člověka před svůj soud a pak všechna lidská slova uvíznou v hrdle.

Takové výroky některých lidí, které viní Boha z lidského utrpení prozrazují zcela falešné představy nejen o Bohu, jak to popisuje ve své knize Wilhelm Busch, ale také o člověku. V Božích očích totiž neexistují nevinní lidé, protože všichni zhřešili a nikdo není spravedlivý. Argumentace o utrpení nevinných lidí tedy ztrácí úplně smysl, neboť lidský hřích je přímo nebo nepřímo příčinou lidského strádání a utrpení.

V životě věřících lidí, kteří trpí, stejně jako v životě bohabojného Joba, se často objevuje otázka PROČ? Proč musím snášet takové utrpení? Proč to potkalo zrovna mne? Člověk má pocit, že Bůh s ním nejedná spravedlivě. Může to vypadat nevinně, ale jestliže od Boha žádáme takové odpovědi, pak se vlastně povyšujeme nad něho, píše Joni Eareckson Tada ve své knížce "Krok vpřed". Jednáme tak, jakoby nad námi byl jakýsi pomyslný "soudní dvůr". před kterým by se Bůh měl obhajovat a vysvětlovat svoji "spravedlnost". Zapomínáme, že Bůh sám je soudcem a od něho pochází všechna spravedlnost. Vše co činí, je nanejvýš spravedlivé.

Jsou tu asi dva hlavní důvody, proč nejsme schopni pochopit a posoudit Boží spravedlnost. Jednak neznáme nikdy všechny skutečnosti a nemáme informace, které stojí za posuzovanou události. Mnohé okolnosti zůstanou ukryté až do soudného dne, kdy budeme schopni posoudit věci z perspektivy věčnosti.

Druhý důvod, proč někdy nemůžeme pochopit Boží jednání, je v tom, že nejsme schopni posoudit vážnost a ohavnost hříchu. Může se nám zdát, že Bůh vůbec nic nedělá proti rozmáhajícímu se zlu na této vzpurné a nevděčné planetě. Ale to je jen nepochopení věci. On skutečně něco dělá - dovoluje, aby si lidé připravovali "peklo" a částečně ho okoušeli již zde na zemi. Kdybychom jen jednou mohli posoudit velikost svých hříchů, pak bychom souhlasili s C.S. Lewisem, který říká, že "skutečný problém není v tom, proč někteří upřímní, zbožní a věřící lidé trpí, ale proč někteří netrpí".

Mnoho lidí, kteří prožívají nemoc a utrpení ve svém životě mají problém skloubit tuto skutečnost s Boží láskou. Jak může Bůh někoho milovat a při tom nechat člověka upoutaného na lůžko trpícího skličující bolestí. To přece není láska. C. S. Lewis ve své knížce "Problém bolesti" poukazuje na to, že ti, kteří vytýkají Bohu nedostatek lásky, posuzují ho jen z jednoho rysu lásky. Lásku zúžili na laskavost. Ale co s ostatními projevy? Vždyť láska znamená také konstruktivní kritiku, napomenutí, napravování, trestání, aby člověk ze sebe vydal to nejlepší. Jestliže si pod pojmem "láska" představujeme jen ochranu před vším, co je bolestivé a nepříjemné, pak Bůh není laskavý - stejně jako nemilosrdně může vypadat lékař, který píchá injekci s uzdravujícím lékem do těla křičícího dítěte. Lewis dále uvádí, že my lidé už jsme takoví, že nejvíce očekáváme od těch lidí a věcí, které nade vše milujeme a na kterých nám nejvíce záleží. A stejně tak Bůh: "Koho Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna." (Žid. 12:6). Jestliže ho tedy prosíme, aby nás nechal na pokoji a netříbil nás, pak ho vlastně žádáme, aby nás nemiloval více, ale méně.

6. BOLEST - DAR, KTERÝ NIKDO NECHCE

Může mít tedy nemoc a utrpení v životě člověka nějaký smysl? Může bolest a strádání vnést něco pozitivního? Může dávat nějaký smysl něco, co nás skličuje, přivádí do stavu vyčerpanosti, znemožňuje nám soustředit se na život kolem nás a vnímat jeho krásu? Jsou to obtížné otázky a odpověď není snadná. Není snadná již z toho důvodu, že je něco jiného psát o těchto problémech na papíře a něco jiného hledat odpověď tehdy, když utrpení vstupuje do našeho života nebo do života našich nejbližších.

Zkusme však pohledět na bolest z poněkud jiného úhlu. Náš organismus funguje tak, že je schopen vnímat nepříjemné podněty. V kůži, ale také v jiných orgánech na povrchu našeho těla (např. v oční spojivce a rohovce) se nacházejí nervová zakončení, která umožňují vnímat různé podněty. Díky těmto mikroskopickým zařízením jsme schopni vnímat své okolí pomocí jednoho z našich smyslů, kterým je dotek. Náš organismus však není uzpůsoben pouze k tomu, aby vnímal své okolí, ale také k tomu, aby byl před nepřiměřenými podněty zvenku chráněn. Pokud tedy podněty překračují určitou intenzitu, začínáme je vnímat jako nepříjemné a bolestivé a dochází ke spouštění ochranných reakcí a reflexů. Bez vnímání bolesti by náš organismus byl trvale vystaven nebezpečí smrtelného nebo znetvořujícího zranění. Bolest bývá také často prvním příznakem choroby, který nás vede k tomu, abychom vyhledali pomoc. Bez tohoto signálu by např. srdeční infarkt člověka zahubil dávno předtím, než by mohl cokoliv podniknout pro svou záchranu.

Jestliže bolest je zkušenost, kterou nikdo z nás nechce dobrovolně zakoušet, pak je to právě ten správný signál pro náš organismus, že něco není v pořádku. K čemu vede odstranění vnímaní bolestivých podnětů, můžeme pozorovat u nemocných na lepru (malomocenství). Původně se myslelo, že mnoha znetvoření obličeje a končetin, která jsou pro toto onemocnění charakteristická, jsou způsobena infekčním procesem, který vyvolává Hansenův bacil. Je to jen částečná pravda. Samotná infekce totiž působí především otupení vnímaní bolesti, anestézii v kůži rukou, nohou, obličeje, očí a uši. Vlivem nemoci dochází ke zničení sítě nervových zakončení zodpovědných za pociťování bolesti. Člověk by si řekl, že to není nic hrozného, protože většiny nemocí se obáváme právě pro doprovázející bolest. Ovšem takto otupělé a bolest nevnímající končetiny, obličej a oči jsou velice lehce zranitelné. Vznikající znetvoření, kdy odpadávají celé články prstů nebo části tkání v nemocné oblasti, jsou způsobené nevědomým sebepoškozením pro nevnímání bolesti. Nemocný člověk si může nevědomě amputovat prst při neopatrném zacházení s ostrými předměty, může si popálit ruku, aniž o tom ví. K destrukci tkání dochází proto, že byl zničen poplašný systém bolesti.

Dr. Paul Brand, který se po dlouhá léta zabýval nemocnými leprou a studoval problém otupení vnímání bolesti u těchto nemocných říká s naprostou upřímností: "Díky Bohu za bolest!". Bolest je nepříjemná a dostatečně silná, aby nás donutila odtáhnout naše prsty od rozpálených kamen. Avšak právě tato vlastnost nás chrání před zničením. Pokud by varovný signál nenutil k okamžité reakci, nevěnovali bychom mu pozornost. Pro lidí, kteří trpí těžkým zánětem kloubu nebo umírají na rakovinu, se bolest vymyká kontrole a jakákoliv úleva je přímo darem z nebes. Avšak pro většinu z nás hraje bolest důležitou roli v každodenním životě. Umožňuje nám přežívat v tomto někdy nepřátelském světě. Bolest je proto darem, darem, který nikdo z nás nechce. Bez něho bychom však byli zcela otevřeni týrání a všeobecné zkáze.

Nechci tímto říct, že bolest je něco dobrého. Někdy vzplane a činí nás nešťastné - avšak i tehdy to může být varovný signál, abychom rychle něco podnikli pro záchranu našeho zdraví. Chápání bolesti jako daru jistě nebude zapadat do mnoha problémů spojených s dlouhodobým a trýznivým utrpením. Avšak je to jistě počáteční bod realistického pohledu na bolest a utrpení.

Bolest a utrpení má tedy za určitých okolnosti blahodárný a ochranný vliv na člověka jako jednotlivce a na lidstvo jako celek. Vnímání bolesti chrání náš organismus před zničením a činí nás vnímavé na bolest jiných lidí. Kdybychom sami nevnímali bolest, nikdy bychom necítili potřebu pomáhat někomu, kdo trpí. Určitá mírná hladina bolesti, nepohodlí a utrpení je tedy téměř absolutní potřebou pro normální fungování lidského organismu a lidské společnosti v tomto světě.

7. MŮŽE MÍT UTRPENÍ SMYSL?

Lze však najít nějaký smysl ve zdánlivě nesmyslném a dlouhodobém prožívání vlastní slabosti, bezmocnosti, které je navíc často doprovázeno tělesnou bolestí a psychickým traumatem způsobeným ztracenou pracovní schopností a částečným nebo úplným vyřazením z běžné společnosti. Jak správně křesťansky chápat nemoc a utrpení v životě člověka?

Zdá se, že utrpení přes svůj primárně negativní efekt na naši psychiku a emoce nemusí zničit vše dobré v člověku. Za určitých okolností to může být prostředek, který umožňuje zrání člověka jako osobnosti a zrání jeho víry. Může také vést k hledání nových a spolehlivějších hodnot a měřítek v našem životě.

Nemoc a s ní spojené utrpení může také být příležitostí k zastavení se na cestě života. V uspěchaném životě to může být období, kdy máme čas přemýšlet o věcech, na které normálně čas není. Mnozí pacienti v odstupu po nemoci chápou ji jako dobu, kdy se jejich život změnil a prohloubil. Nemoc jim pomohla k tomu, aby viděli svůj život v jiném - Božím světle. Situace není však tak jednoduchá, aby se dalo říct, že bez nemoci a utrpení se člověk nezmění a že každá nemoc a každé utrpení vede automaticky ke kladným změnám v životě. Je to jen příležitost.

Joni Eareckson Tada, která takovou příležitost dovedla ve svém životě využít, píše o sobě:

"Místo abych stále žádala od Boha vysvětlení, začala jsem na něj pokorně spoléhat. Ano, jsem ochrnuta. Je to hrozné. Nelíbí se mi to. Může mě, ochrnutou, Bůh ještě použít? Mohu já, ochrnutá, ještě chválit Boha a milovat Jej. On mě naučil, že to dovedu...

A ještě něco. Mám naději do budoucna. Bible říká, že naše těla budou v nebi "oslavena". Na střední škole to byla pro mne vždy mlhavá a vzdálená myšlenka. Avšak nyní si uvědomuji, že budu uzdravena. Nebudu ošizena o to, abych byla celistvý člověk. Stane se to pouze se čtyřicetiletým zpožděním, a Bůh je mezitím stále se mnou.

Chápu nyní význam toho, co je to být "oslaven". Přijde čas, po mé smrti zde, že budu tančit na svých nohou", říká Joni ve svém svědectví.

Tato slova jsou důkazem, že nemoc a utrpení mohou být příležitostí k tomu, aby se člověk, stejně jak to učinil biblický Job, zcela přivinul k Bohu. Je to příležitost k prohloubení důvěry v toho, který jde se mnou vždy a všude a zaslibuje, že se mnou půjde dokonce i "roklí šeré smrti" (Žalm 23:4). V tomto smyslu může být nemoc a utrpení víc než zkouškou věrnosti a síly víry.