Jak vést v lidi v těžkých situacích

Nikomu z nás se nevyhýbají těžké životní situace (ztráty blízkých, životní tragedie, traumata atd.),
které musíme řešit jak u sebe tak u druhých. Písmo o těchto situacích nemlčí. V listu Galatským
6,2 nalézáme tato slova: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“. A
právě tyto těžké životní situace můžeme nazvat „břemena“. Jinými slovy řečeno, jedná se o
takové životní situace, které jsou příliš těžké na to, abychom je mohli zvládat sami. Potřebujeme
vzájemnou pomoc blízkých z kruhu rodiny, přátel. Jako lékaři a zdravotní sestry jsme častěji
vystaveni situacím, ve kterých máme „nést břemena“ svých pacientů a jejich rodin. A to je
nelehký úkol.
Mezi nejtěžší životní situace se podle doktorů Holme a Rahe považují – smrt životního partnera,
rozvod, rozvrat manželství, věznění, smrt blízkého člena rodiny, nehoda, choroba. Dále bychom
mohli přidat případy fyzického nebo psychického týrání, znásilnění nebo traumatické zážitky
z katastrof (válečné konflikty, živelné pohromy atd.). V naší profesi to často představuje
zkušenost v péči s nevyléčitelně nemocným člověkem, umírajícím pacientem a kontakt s rodinou
zemřelého. Jistě vás napadají i jiné situace, ale zaměřím se na tyto.
Proč je pro zdravotnicky činné pracovníky (lékaře, sestry, ošetřovatelky), tak těžké se
konfrontovat se smrtí? Částečně to souvisí s tím, že samotné studium zdravotníků je zaměřeno na
„boj s nemocí“ nebo na návrat pacienta do zdraví a velice málo je připravuje na skutečnost, že
mezi povinnosti patří také paliativní péče a doprovázení umírajících a ještě méně je připomínána
skutečnost, že přes veškeré snažení je smrt vždy neodmyslitelným koncem každého lidského
života. (Nutno zdůraznit, že pro zdravotníky z řad křesťanů bude jiný náhled na tělesnou smrt).
Dalším důvodem, proč je tak těžké čelit těmto zátěžovým životním situacím, je osobní
nevyrovnanost zdravotníka s vlastní smrtí nebo nevyrovnanost se smrtí svých blízkých, za které
nese zdravotník iracionální pocit viny. Někdy je to pocit selhání a frustrace, zejména tehdy,
klade-li si zdravotník nereálně vysoké cíle. Rovněž i obavy z reakce pozůstalých, které mohou být
bouřlivé a zraňující, když zpochybňují často také postup a motivace zdravotníka.
Dále si můžeme nastínit, jaké existují možné vztahy zdravotníka a pacienta:
1. Model aktivní – pasivní: Pacient nemá v podstatě žádnou odpovědnost za svou léčbu a
nepodílí se na ní. Model je přiměřený u pacientů v bezvědomí, nepohyblivých.
2. Model učitel – žák: Role lékaře je paternalistická (dominantní) a kontrolující, pacient je
závislý a přijímající. Tento model lze pozorovat například při zotavování se z chirurgického
zákroku.
3. Model vzájemné participace: Rovnocennost mezi lékařem a pacientem, obě strany
požadují a závisí na vstupu druhé strany. Zřejmý například u chronických onemocnění jako
např. renální selhávání, diabetes, ve kterých je pacientova znalost a přijetí léčebných nároků
rozhodující pro celkovou úspěšnost.
4. Přátelský model: Se obecně považuje za dysfunkční až neetický. Nejčastěji svědčí o
emoční potřebě zdravotníka přeměnit péči o pacienta ve vztah se vzájemným sdílením
osobních informací a lásky.
V každém vztahu zdravotník – pacient je velmi důležité navázání takzvaného„terapeutického
vztahu“. To znamená vytvořit vztah důvěry a vzájemné úcty. Důvěra ve vztahu lékař, sestra –
pacient je nesmírně důležitá a poskytuje pacientovi nejlepší podmínky pro akceptaci léčby,
výkonů. V době těžkého období jsou tak položené kvalitní základy pro další spolupráci. Je
dobré, abychom se podívali, jak vlastně reaguje člověk, který se setkává s faktem, že umírá,
2
že jeho nemoc spěje k smrti, a reakce jeho blízkých (rodiny). Tento proces není jednoduchý a
dynamiku jeho vývoje bychom měli znát.
Elizabeth Kübler-Rossová popsala několik stadií, jimiž projde respektive může projít člověk,
který se dovídá o tom, že trpí smrtelnou chorobou. Tento proces probíhá i u rodinných
příslušníků, která jsou konfrontování s touto skutečností, i když v kratším časovém sledu.
První fází je fáze šoku, která se může dostavit ihned po sdělení tragické zprávy. Objevují se
projevy ohromení, zoufalství, paniky a dokonce někdy i epizody zmatenosti a neklidu. Může
se však objevit i citový útlum a určitá strnulost. Může následovat fáze popření. Pacient se
chrání -brání tím, že odmítá přijmout podávané informace jako realitu (např. sdělení „určitě je
to omyl, že pane doktore“ nebo „to je jenom sen, to se mi jen zdá). Na straně pozůstalých se
často objeví popření v podobě nevíry a žádosti vidět svého blízkého. Je doporučováno tomuto
přání za všech okolností vyhovět a seznámit pozůstalé s tím, co skutečně uvidí. Častý,
humanisticky vedený postoj, nevyhovět této žádosti, je nesprávný a vede k větší traumatizaci
pozůstalých a komplikuje proces postupného loučení se se zemřelým.
Další popisovanou fází je smlouvání, které má často nereálné požadavky a pacient
iracionálně doufá, že když např. dodrží léčebný režim, tak se vyléčí. Nebo dokonce myšlení
typu „kdyby se nepřihodilo…(cokoliv), nedošlo by ani k úmrtí“, přičemž tyto okolnosti spolu
nesouvisí. Toto období je pro zdravotníka velmi zatěžující a vhání jej do pocitů bezmoci a
provinění. Není zřídkavá další fáze – agrese, které jsou pro pracovníky ve zdravotnictví
rovněž velmi nepříjemné. Jedná se o slovní agresi zaměřenou na lékaře, sestru. Zde je pro
zdravotníka velmi důležité si uvědomit, že agrese není zaměřená na něho, ale proti „zlému
osudu“. „Osud není po ruce, ale personál ano“, jak sděluje MUDr. Radkin Honzák, CSc. Je
výhodnější s projevem nemocného respektive pozůstalého empatizovat (soucítit) a také
pochopit, proč se agrese objevila a pomoci mu agresi vyjádřit a ventilovat ji přiměřeným
směrem. Je to emotivně náročné pro obě strany, ale nadhled zdravotníka je nutný, aby se sám
nedostal do stavů bezmoci, pocitů viny atd. Po agresi se dostavuje fáze deprese. Zde se
pacient nám zdravotníkům stává srozumitelným. Tato reakce je pochopitelná a odpovídá
vážnosti okolností. Depresivní reakce může však být i velmi hluboká (pozor na sebevražedné
myšlenky nemocného!). Je potřeba eliminovat iracionální pocity viny, které jsou součástí
depresivních příznaků. (Např. „Kdybych nešel k lékaři a nepodrobil se operaci, možná by vše
dopadlo jinak“.). Velmi vhodné je taktně, ale přitom pevně pacienta ujistit, že nemá takovou
nemoc, aby mohl řídit běh věcí a tedy, že vina není namístě.
Poslední fáze je přijetí daného stavu. Je velmi žádoucí, když k této fázi dospějí již při
prvním rozhovoru (ale to je pravděpodobné spíše u pozůstalých než u samotného nemocného,
kde fáze jsou mnohem delší). R. Honzák sděluje, že jestliže „dovolíme“, aby své pocity
vyjádřili, uděláme pro postižené tu největší psychoterapeutickou péči.
Jak konkrétně postupovat při sdělování informací pozůstalým: Je nutno co nejpřesněji
sdělit údaje o pacientovi, tak o průběhu komplikací a okolností smrti. Pozůstalí jsou zvýšeně
vnímaví, pokud se výpovědí liší, zpochybňuje to důvěru v postup lege artis. Pozůstalé je třeba
odvést na klidné místo, kde nebudete rušeni a nechat je posadit (vsedě je menší nebezpečí
vegetativních reakcí spojených s pádem) a podat nápoj (při stresu vysychá ústní sliznice). Je
nutno se představit, vysvětlit své postavení a oslovit nejbližšího příbuzného. Vyslovit svou
účast a to nejlépe slovy: „Přijměte mou upřímnou soustrast“. Všechno navíc je nadbytečné a
nevhodné. Nejlépe, pokud vše sděluje lékař, přenechat tuto informaci na jiné zdravotníky
(sestry, ošetřovatelky, psychologa) může být vnímáno jako vyvlékání se ze zodpovědnosti.
Nutnost dostatku času je nezbytná. Popsat všechny záchranné aktivity. Používat jasných slov
– zemřel, je mtrvá (neužívat eufemismy – typu „odešla“). Je vhodné podat ruku a pohladit
rameno nebo naznačit objetí. Opět, mají-li pozůstali žádost vidět svého blízkého vyhovět
3
(včetně situaci, kdy jde o mrtvého novorozence). Rutinně by měla být zvládnuta
administrativa. Rodině je nutno nabídnout další kontakt. Hovořit o možnostech odběru
orgánů, je nad rámec tohoto sdělení. Pokud byl zemřelý znovuzrozený křesťan, máme další
možnosti útěchy včetně modlitby.
MUDr. David Polednik
psychiatr
CNS centrum s.r.o., Třinec