Vložil/a admin, So, 14/02/2009 - 08:39
MUDr. Jiří Holý, Nemocnice České Budějovice a.s.
Nejvyšší hodnota dle Bible
Téma této přednášky je velice široké, přesto bych se nejprve zamyslel nad tím, co Bible říká o jakékoli životní hodnotě, tedy nejen o zdraví. Vycházím z předpokladu, že Bibli chápeme jako zjevenou Boží vůli, jako Boží slovo. Jaký postoj tedy Bible zaujímá k životním hodnotám a k životu vůbec? Na jaké pozitivní životní hodnoty máme dle Bible nárok? Na žádné. Ze smyslu Bible vyplývá, že díky vině před Pánem Bohem, které Bible nazývá hřích, máme jako lidé nárok jen na smrt, především ve smyslu věčného odloučení od Pána Boha, což Bible nazývá peklem (Římanům 3, 23; Matouš 7, 13 + Matouš 10, 28).
Pokud všemohoucí Pán Bůh dopřává nám lidem život s jeho hodnotami, činí tak z pouhé milosti. Přitom však nejvyšší hodnotou, která je člověku z milosti nabízena, je spasení (Efezským 2, 8). Tímto pojmem Bible rozumí záchranu od výše zmíněného věčného odloučení od Pána Boha díky odpuštění hříchů (1. list Janův 1, 12). Spasený člověk je Pánem Bohem přijímán jako Jeho dítě (Jan 1, 12). Takový člověk smí zažívat stálou Boží blízkost, která nezanikne s fyzickou smrtí, ale bude pokračovat věčně – takovou lidskou existenci nazývá Bible věčným životem (Jan 3, 16; Římanům 6, 23) – a vysoce ji cení.
Zdraví a nemoc ve Starém zákoně
O historii této spásy svědčí Bible od začátku do konce. Spolu s prvotním hříchem člověka přišlo na svět moře slz, krve a potu – a také nemoci. Manželky praotců víry trpěly opakovaně neplodností (1. Mojž. 16, 1 + 1. Mojž. 25, 21). Jednou z ran, které měly přimět faraóna k propuštění Božího lidu z egyptského otroctví, bylo postižení Egypťanů hnisavými neštovicemi (2. Mojž. 4, 6).
Božímu lidu, který byl na cestě z Egypta do zaslíbené zemi, Pán Bůh slibuje, že od něj vzdálí nemoc, neplodnost i potrácení plodů (2. Mojž. 23, 25+26). Pokud by však Boží lid neposlouchal Boží zákon, Pán Bůh na něj uvede mor (3. Mojž. 26, 24), úbytě (čili choroby způsobující chřadnutí) (3. Mojž. 26,16) či egyptské choroby (5. Mojž. 28, 60).
Dodržování pátého přikázání z Desatera v Božím zákoně prodlužuje život (2. Mojž. 20, 12 či 5. Mojž. 5.). V Božím zákoně jsou obsažena též pravidla týkající se malomocenství, tedy choroby či chorob, při kterých se postižení lidé nemohli účastnit bohoslužby, byli takzvaně nečistí (3. Mojž. 13).
Kniha Jób nás učí, že nemoc – v případě Joba šlo o ošklivé vředy (Jób 1, 7) – může být zkouškou věrnosti, kterou si na Pánu Bohu vyžádá satan (Jób 1.+2.). Též autoři Žalmů mluví o souženích, ve kterých však volají s důvěrou k Pánu Bohu (např. Žalm 38), připomínají Boží zaslíbení o pomoci (např. Žalm 50.) i svědčí o záchraně (např. Žalm 124). Bázeň před Hospodinem dává tělu zdraví (Přísloví 3, 7+8). Kromě Jóba je ve Starém zákoně uzdraven též Naamán aramejský (2. Královská 5) i judský král Chizkijáš (Izajáš 38).
Nový zákon o zdraví a nemoci
V Novém zákoně je uzdravení zmiňováno velice často, Pán Ježíš uzdravoval často a vždy jedinečným způsobem, jeho učedníci byli Pánem Ježísem též pověřováni, aby uzdravovali (např. Matouš 10,1).
I po vzkříšení Pána Ježíše a Jeho odchodu do nebe (např. Skutky 1, 9-11) někteří z nejbližších učedníků, nyní zvaných apoštolové, uzdravovali (Skutky 3), jedním z nich se stal později i Pavel, který též uzdravoval (Skutky 19). Uzdravováním Pán Bůh dosvědčoval, že mu nejsou lhostejné těžkosti našeho lidského pozemského života, zároveň však šlo o znamení blížícího se Božího království. Možnost prokazovat toto znamení je delegována i na učedníky (Marek 16,18), není tedy omezena jen na apoštoly. Nečteme však, že by Pán Ježíš uzdravil celý židovský národ, i kdyby chtěl, dovídáme se totiž o překážkách v uzdravení ze strany lidí. V uzdravování bránila nevěra spolu s předsudky (např. Marek 6, 1-6), předsudky spolu s očekáváním senzace (např. Marek 1, 40 - 45) i nevěra či malověra (Marek 9.)
Pán Ježíš však může uzdravit každou nemoc, neboť je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Matouš 28,18). I věřící lidé zmiňovaní v Bibli však byli během svého pozemského života nemocní, Pán Ježíš tedy nechce uzdravit každou chorobu (Pavel – Galatským 4,13; Epafroditos – Filipským 2). Všechny nemoci jsou následkem prvotního hříchu člověka, avšak za každou nemocí nemusí stát vždy nějaký konkrétní hřích (slepý člověk – Jan 9, 3). Pokud dochází k uzdravení, nemusí to být vždy dílo Pána Boha (Zjevení 13).
Hlavním cílem služby Pána Ježíše je duchovní uzdravení, tedy přijetí spasení. Pán Ježíš rozlišuje tělesné uzdravení od duchovního, i když pořadí se mění (např. Marek 2, 1-12, Marek 5, 34), duchovní zdraví Pán Ježíš též upřednostňuje před tím tělesným (Marek 9, 47).
Spasení lidé se mohou těšit na život v nebeské vlasti, ve zjevné blízkosti Pána Boha, Pána Ježíše Krista, kde nebude ani smrt, ani nářek, ani bolest a kde jim Pán Bůh setře každou slzu
s očí (Zjevení 21, 1.4).
MUDr. Jiří Holý
holyjiri@seznam.cz
